Přijedu po čtyřech měsících domů a rozkašlu se. “Co to je?” Kouknu na teploměr, venku 7 stupňů. Aha, jo jasné, že mi to hned nedošlo. Smog. Sakra. Dusím se. Ale ne moc, zas tak hrozný to není. Jen nechci moc chodit ven. “Co tohle? To nic není, tos to měla vidět před dvaceti lety. V zimě bylo skoro černo.” To má asi znamenat, že teď už je to fajn. Už to není tak hrozný, takže vlastně to je v pohodě. Trocha kašle nic neznamená. Každá druhá nemoc se musí léčit antibiotiky. Ale je to v pohodě. 

Zalestňujeme poddolovaný město. By tě jeblo, ty vole. Fajne, že recyklujem. Alespoň někteří z nás teda. Eko doprava, taky fajn. Nepotřebujeme auta zas tak moc, fakt ne. Ale proč tedy nemůžeme dýchat. Nikdo neví. Od Poláků? Možná. Spíš historie. Co jsme si navařili, to si taky sežerem. Nebo spíš…co nám navařili, to taky žerem. A voni se diví, že mizíme. Praha, Brno, cizina. Vracíme se až zjistíme, že jsme švorc. Bydlení stojí majlant. Ne u nás. Je těžké najít práci. Ne u nás. Levné město je prostě jistota. Tak to nějak zvládnem, ne? Přece to nemůže být tak těžký. Stejně jsou tu cigára, dýmka, tak ty plíce stejně nikdy zdravý nebudou.

Zajdem na jedno, pokecáme s kámoši. A život je fajn. Nakonec je. Je skutečný. Pravý, nepředstíraný. Se vším dobrým, zlým a příšerným se nějak poperem. Ocelové srdce Evropy není ocelové jen tak pro nic za nic. Všude dobře, doma nejlíp a u nás je i fajne, no ni?

After four months, I get back home and I start coughing. “What is that?” I look, 7 degrees Celsius outside. Right, why didn’t I realize that? Smog. “Fuck.” Choking. But not too much, it’s not that bad. I just don’t really want to go outside. “What, this? That’s nothing, you should see how it was twenty years ago. Dark air.” That’s probably supposed to mean that now everything is fine. It’s not as bad so it’s right now. Right? Bit of cough doesn’t mean anything. Every second sickness ends up with antibiotics. But that’s fine.

Reforestation of undermined city. You’d shit yourself, bro. Nice that we are recycling. At least, some of us. Eco transport, cool too. We don’t need cars that much, we truly do not. So, why can’t we breathe? No one knows. From Polish? Maybe. Probably it’s just history. What we cooked, we shall eat. Or better, what they cooked, we eat. Surprised, we are running away. Prague, Brno, abroad. Coming back when broke. Housing is expensive. Not at us. It’s hard to find a job. Not at us. Cheap city is just a surety. So we’ll just make it, right? It can’t be that difficult. We’ve got cigarettes, hookah, so the lungs can’t be healthy anyways.

Sit for one, chat with dudes. And life’s good. In the end, it is. It’s real. True, not imagined. With all the good, the bad and the awful we can deal somehow. Iron heart of Europe is not iron for nothing. There is truly no place like home.

Hana Paskova

Author Hana Paskova

More posts by Hana Paskova

Leave a Reply